Tuhle inspirativní myšlenku jsem zaslechla před cca pěti lety na přednášce o koučinku.

Jde o to, že pokud něco zažijeme a překryjeme to dalšími zážitky nebo pracovní stresem apod., tak se loď potopí a všechny podklady jdou ke dnu s ní – za dva dny už nevíme, že se něco stalo. Ta loď se potopí tak jako tak – otázkou je, jestli se nám před tím podaří zachránit něco z pokladu uvnitř. Vytahování podkladů/témat na hladinu je vytahováním nevědomých obsahů a procesů do vědomí.

Schválně si vybavte vaší poslední dovolenou – co si pamatujete? Je to to, co jste už někomu vyprávěli? Co jste is vyfotili? Co jste s někým sdíleli?

Pokud chceme zachránit poklad je dobré si zážitek uvědomovat už přímo tady a teď, když se děje. Když jsme plně v přítomnosti a neschováváme se za objektiv nebo nějakou společenskou masku, tak už tehdy máme otevřený přístup k velké části pokladu. Další části mohu zpřístupnit/zvědomit sdílením s člověkem, se kterým to zažívám. Když si pojmenujeme, co prožíváme/ co jsme prožili, tak tím dáváme jasnější tvar našim vnitřním pochodům a můžeme jim tak lépe rozumnět a víc se z nich učit.

Stejný efekt má pak vyprávění dalším lidem, fejsbuku nebo papíru… Vyprávění nám dává cenné informace, o tom, co vnímáme v našem životě jako podstatné (popisuju víc radost ze sluníčka, dobrodružnost cestování, bordel na ulicích nebo chování obsluhy v restauraci? Kam má moje povídání tendenci sklouzávat? Vyplavují se mi asociace s nějakými dalšími situacemi v mém životě?)

Co se týká rozvoje a schopnosti si užívat život, není tedy otázkou kolik toho jsme schopni zažít, ale kolik jsme toho z těch zážitků schopní „zachránit pokladů“.

Ve chvíli, kdy se dostanu k pokladu, co mi zážitek přináší, tak mohu mluvit o tom, že mě ten zážitek obohatil. Velké podklady znamenají životní zkušenosti – když se k pokladu dostanu, učím se a rostu. Když poklad nechám utopit, tak musím čekat až se objeví znovu. Platí to hlavně pro ty méně příjemné zážitky – dokud poklad z nich neobjevíme, tak si můžeme být jistí, že nám bude v různých lodích připlouvat pořád dokola 🙂

A kolik životních zkušenosti se dá nabrat za víkend?
Můj víkend v číslech: 760 vlastoručně odřízených kilometrů, 3 porušení zákazu vstupu spojených s přelézáním plotu, cca 60 oslovení cizích lidí a komunikace s cca 100 lidmi na historickém jarmarku, 2 nahaté koupačky a 1 spontánní tanec před hospodou za hudebního doprovodu Jiřího Šámala.

Z toho všeho jsem se hodně naučila – měla jsem kapacitu se těm zážitkům dost věnovat na to, aby mi vydaly svoje podklady a tajemství.

A co se týká dalších zážitků, tak se do víkendu vlezl přenádherný západ slunce, sdílení s úžasnými muži v mé blízkosti, slastné zdravé pochoutky na krásných místech, meditace a spojení s ženskou energii a vděčností na zřícenině dívčího hradu, kousnutí od kobylky do prstu u nohy, průchod loukou doslova nacpanou lučními koníky, sarančaty a motýly a taky bylo zajímavé opalovat se skoro nahá v přítomnosti muslimské dvojice (žena měla holé jen dlaně, krk a obličej) a za zmínku stojí i piknik na vrcholu zdi pozůstatku Děvína 🙂.

Tím, že to teď sdílím dávám sama sobě šanci získat ještě o kousek víc ze svého vlastního pokladu. Možná ji využiju a možná ne. Dá to přeci jen docela zabrat 😉

Pokud ale díky tomuhle článku zachráníte nějakou část toho svého, tak to bude stát za to i tak.

Mirka