O jedné říjnové neděli jsem se svou 3,5 letou dcerou Josefínou vyrazila na akrobacii pro rodiče a děti s Mirkou. Jsem teď čerstvě v souboru mezi Divými ženami a mám chuť rozšiřovat svoje pohybové dovednosti do všech směrů – a s dítětem ve dvojici to má vše ještě úplně jiný.. směr i rozměr. 

Na lekci nás v sále Bugifitu na pražských Vinohradech bylo cca 20, z toho půlka dětí. Takže když nás Mirka vyzvala, ať zkusíme být co nejhlasitější, mírně mi zalehly uši. Nicméně Josefína si začátek díky tomu velmi užila a i se v kruhu zvládla šeptem představit, což jsem považovala za dobré znamení a otevírající se důvěru.

Chtělo se mi teď napsat, že jsme se po rozcvičce pustili do akrobacie, ale ona už ta rozcvička sama se základem akrobacie – a tím myslím pevný střed těla – velmi pečlivě pracovala. To mě ostatně bavilo a zaujalo napříč celou lekcí: Mirka klade velký důraz na správné nastavení a postavení těla. Přes zamčené klouby doslova nejede vlak a naše často povolené svaly hlubokého stabilizačního systému umí skrze cviky oslovit k aktivitě tak trochu mimochodem. A hlavně: skvěle to komunikuje směrem k dětem! 

Pracuje totiž s vizualizací. Bavilo mě sledovat, jak děti zkouší být neuvařenou špagetou (dokonale zpevněné) a postupně se uvolňují přes al dente do špagety rozvařené (dokonale uvolněné). Josífka sice tuhle hru odmítla, ale zato jí bavilo dělat želvičku, kterou se snažím otočit na krunýř (a ona se nenechá) a pak ještě víc, když jsme si to prohodily, a ona otáčela mě. Snažit se mámu rozkývat ze strany na stranu co největší silou, to se nepoštěstí každý den. Velká zábava pro děti a velká námaha pro rodiče pak bylo prkno, ve kterém dospělí posilovali a děti… no lezli po nás, na nás, pod nás a bavilo je, jak je to pro nás namáhavé. 

Na zahřívací kolo navazovala řada akrobatických cviků ve stoji i vleže. Jak jsem stihla pozorovat, starší děti si to hodně užívaly a ladily s rodiči detaily provedení, znovu a znovu. Moje malá dcera leccos zkoušela, leccos odmítla a když už toho (na ní) bylo hodně, začala spolu s dalším chlapečkem ve svém věku běhat kolem dokola celého sálu.

A byla šťastná.

A to pro mě byla vlastně moje největší akrobatická výzva toho dne: netlačit, nelpět na naplnění svých představ (jsme na cvičení, tak přece budeme cvičit celou dobu!)… ale přijmout její volbu i její potřebu dělat něco “mimo” pravidla, mimo to, co dělají všichni ostatní. Uvolnit se do toho. Uvolnit se i do toho, že zrovna moje dítě zrovna teď potřebuje běhat. Když to nikoho neobtěžuje a je to bezpečné pro všechny… tak, ehm, opatrně přijímám, že to možná fakt můžu pustit.. A být s ní v tom, co teď je. O tom, jak jsem si uvědomila, je akrobacie i jakákoli párová činnost. Jsme v ní totiž spolu. A v tomhle případě to spolu bylo mnohem víc o přijetí, než o společném vedeném pohybu. 

Mami, jsme v tom spolu.

A bylo to nejen o přijetí mém, ale i o skvělé práci Mirky. Je vidět, že je zvyklá na nejrůznější situace s dětmi a dokázala tu potřebu pohybu u nejmladších reflektovat, aniž by se lekce rozpadla a děti začaly hromadně divočit. Naopak: chodník z rodičů a vílí chůze po mechu jim dala pěkně zabrat (a nám taky). 

Ačkoli jsme se nezapojily do všeho, pohyb nás bavil a inspiroval. A určitě přijdeme znovu, Josífka se mi totiž svěřila, že jí nejvíc bavilo křičení na začátku a hlavně, že jí nejde udělat tvrdou špagetu. Tak budeme trénovat ;-).

Karolína & Josífka