Jak mě proměnil projekt ŽENA JE ZMĚNA
Příběh členky souboru Lucie Ernst 💛
Když jsem jednou v červnu 2021 hledala něco na fb a vyskočila na mě last minute nabídka zúčastnit se tanečního víkendu tanečnice a choreografky Mirky Papajikové, netušila jsem v té chvíli jakou změnu jedna taková odpověď na nabídku spustí.
Z minuty na minutu jsem se rozhodla druhý den ráno odjet. A vše se začalo dít tak, že to bylo možné – což u mámy 4 malých dětí není samozřejmost. Navíc má nejmladší dcera měla v té době čerstvě 3 roky a nebyla zvyklá být beze mně. Ale stalo se, šlo to. Odjížděla jsem s “pojistkou”, že je to blízko a kdyby něco, za hodinu jsem zpátky. I když jsem to tehdy vůbec netušila, ani to nebyl můj záměr, život se mi tím pootočil o mnoho stupňů.
Ale nějak nenápadně, intenzivně, ale spíše skrytě. Probudilo se něco uvnitř mě, co tam sice bylo, ale nějakou dobu dřímalo. Víc než tančit jsem si tam jela hlavně odpočinout, pobýt, nechat se opečovat, ale pohltilo mě to a už nepustilo. Spousty úžasných lidí, přátelská atmosféra a rozmanitá, úžasná tvorba. Od odpočinku a koupání v jezírku, přes zkoušení šatů, focení, tvůrčí kreslení, meditace, imaginace až po úžasný tanec.
Já jsem se tam úplně vypustila, vypnula a jen se nechala houpat na vlnách tance, bytí, tvorby a péče. Po velmi dlouhé době jsem nemusela vůbec nic. Přišla jsem k plnému stolu, vybrala si, na co jsem měla chuť a po nasycení prostě odešla a mohla jít k jinému stolu a nemyslím tím, jen stůl s jídlem. Nemusela jsem nic připravovat, vymýšlet, organizovat, uklízet, apod. Stačilo jen být, pro mě po letech úplně nový a velmi léčivý prožitek. Přesto jsem byla spíše tichý pozorovatel.
Odjížděla jsem s pocitem plnosti a myšlenkou, že jednou za čas si takové setkání musím zase dopřát. Ale něco uvnitř se probudilo, samo o sobě. Takový ten pocit vnitřního naplnění, štěstí, souznění, aniž by člověk věděl s čím. Svůj hlas ztišil návratem do všedního dne. Jenže už ho nešlo umlčet. I když hlava říkala, ještě ne, máš malé děti, ještě máš nedořešenou diastázu, máš hodně povinností, ještě, ještě … jsi tuhá, hubená, stará. Už je pozdě, už to nedáš.
Ale intuice byla silnější, přehlušila ty hlasy hlavy a já za pár týdnů odjela na intenzivní taneční týden a semínko odhodlání, že se tanci začnu zase věnovat bylo zaseto a začalo klíčit. I když tehdy ještě nebylo jisté, zda náhodou neuschne. Třeba to není jisté nikdy.
Když jsem ze soustředění odjížděla, byla jsem už “chycená”, ale ještě jsem to nevěděla, resp. neměla ve vědomí, ale už to bylo v těle. Ten pocit blaženosti a uvolnění si pamatuji dodnes. Pořád ho prožívám. Byl to neskutečně silný pobyt. Tolik se tam toho odehrálo, co otevřelo dokořán dveře, ze kterých jsem mohla zase vyjít Já – Lucie, celá bytost. Ne jen, Já – máma. Nic jsem pro to neudělala, jen jsem byla a nechala se vést. Přijala jsem tu změnu a jen ji pozorovala, nebránila jsem jí. Mirka to umí moc dobře, provést, ale netlačit. Dát prostor vykvést svým vlastním tempem. Laskavě, vědomě, pomalu, ale hluboce.
Když jsem se přihlásila na konkurz do projektu ŽENA JE ZMĚNA ani jsem si nebyla jistá, zda to zvládnu, jediné čím jsem si byla jistá bylo, že to musím udělat. I když ta ale tam byla pořád… dojíždět do Prahy, organizovat na tu dobu zajištění dětí, stíhat dál všechny své povinnosti a přitom intenzivně trénovat ad. A to jsem si myslela, že půjde jen o trénink, vůbec jsem netušila, jak obrovský proces transformace to s sebou nese.
Že když budu trénovat, tak to půjde. A pak jsem pochopila, že “jen” trénovat nestačí. Že to chce mě, mě celou. Že se budu muset přijmout, dívat se na sebe do zrcadla, že už před sebou neschovám vůbec nic. Ani svůj věk, ani tělo, ani únavu, ani nic, co nesu… že v těch intenzivních chvílích tréninku, kdy se člověk soustředí, aby zvládnul konkrétní pohyb, aby ho dělal efektivně, aby ladil s celkem, s hudbou, byl uvolněný a plynul, že v takových chvílích už není vůbec žádný prostor na nějaké masky, že všechno se uhlídat nedá. Že nejsem jen já a mé ambice a touha se posunout, ale že jsem součástí celku. A že můj nesoulad, chyby, nepřítomnost, naladění, že to vše ovlivňuje celek. Velká škola pro sólistu.
Tak jsem to vzdala. Konkurzem jsem sice prošla a Mirka mě do souboru vzala, ale po pár trénincích mi došlo, že to nedám. Že je toho moc, že nejsem chobotnice, že fakt musím nejdříve obstarat domácnost, malé děti, své poslání a co budu dál dělat (protože se blížil konec rodičovské dovolené) ad. Až pak můžu věnovat pozornost naplnění svého volného času. Jenže pořád mi to nedalo spát. Stále jsem měla pocit, že se někde něco důležitého děje a já tam chybím. Už jsem prostě byla součástí.
Asi po měsíci jsem se vrátila, Mirka mě vzala zpět a našly se cesty, jak pokračovat a nést i to ostatní. Uff, tak jsem to dokázala. Jenže místo odměn a naplnění přicházely jedna “facka” za druhou. To, co jsem chtěla odložit, “zaútočilo” s ještě větší intenzitou, než jsem si vůbec uměla představit. Totální pocity frustrace a neschopnosti. Jakoby tanečnice ve mě už dávno umřela, nebo co.
Kolikrát jsem doma brečela a kolikrát jsem brečela na tréninku, že jsem úplně neschopná, už nemůžu, těžko držím s mladšími ženami krok. Že by bylo nejlíp, kdybych přes sebe přetáhla pytel a postavila se ne úplně dozadu, ale nejlépe až za zeď. Protože já si v tom shonu kolem dětí nevšimla, jak jsem zestárla, zatuhla v pohybu, že nějaký intuitivní tanec je mi tady houby platný a že jsem totální dřevo. Navíc jsem na tréninky chodila unavená po celodenním kolotoči kolem dětí, domácnosti, práce a po tréninku se vlakem vracela domů. V době, kdy už holky ulehaly do postele, já se teprve klátila ke dveřím. Když bylo třeba doma trénovat, byl u nás často lazaret a já nevěděla co dřív. Jako jo, bylo mi celkem mizerně. Do toho jsem řešila další osobní věci.
Navíc jsem se přihlásila do intenzivního ročního lektorského výcviku Loona dance, kde jsme vždy celý víkend v měsíci řešili silná transformační témata, vztah k sobě, matce, otci, předkům ad. Já neměla ani chvilku na vydechnutí. Jela jsem na neuvěřitelné vlně přijetí a proměn a vůbec ji nešlo zastavit, i když jsem se o to pravidelně a dosti intenzivně pokoušela. Korunu tomu nasadil ženský víkend Božská milenka – otevři svůj orgasmický potenciál. Tam jsem myslela, že už zůstanu na dně rybníka a nevrátím se. Bylo toho na mě moc, ale stejně nešlo přestat.
Prostě jsem šla, dýchala, občas plakala, někdy hodně, ale šla jsem dál. Dál jsem se dívala do zrcadla a přijímala se, přijímala vše. Trénovala a každý den se rozhodovala pro další krok dopředu.
Dnes už mohu napsat, že to bylo krásné a přínosné. Ale taky na dřeň, do hloubky, do opravdovosti, do totálnosti. Po jednom transformačním cvičení, ze kterého jsem chtěla odejít, se ve mě rozlil velmi intenzivní pocit absolutní blaženosti. Nevím, kde se vzal, proč přišel a kam mě směřuje, ale úplně mě změnil. A je tady stále, pořád mě nese.
To vše se promítlo i do představení Žena je změna – jak příznačný název. Došlo mi, že to vůbec není o tom, jak poctivě, dlouho a přesně budu trénovat, ale jak se popasuji sama se sebou. Ne – když nemůžeš, přidej víc, ale když nemůžeš, ještě více se uvolni, a ještě více a ještě, úplně.
Protože ono pracovat se svým tělem, se svým vědomím a taky vylézt na jeviště není taková pohoda, jak by mohlo vypadat. Aspoň pro mě ne. Když je člověk součástí celku, každá jeho chyba, kazí ten obraz všem. Že jsem zodpovědná i za ostatní, kteří projektu také věnují svůj čas, píli a pozornost. Že si nestačí říct, ok, tak jsem to zvorala, ale že jsem to zvorala všem. Hodně mě to naučilo a učí. Že když nepřijdu na trénink, trpí tím ostatní, protože moje místo je prázdné a všichni se tomu musí přizpůsobovat. Že má rozhodnutí ovlivňují celek – další ženy.
Taky mi došlo, jak obrovskou hodnotu má jen být přítomna. Že i když nemůžu trénovat, je přínosné, když na tréninku aspoň jsem, vidím a držím prostor. Že i když mi není dobře můžu jen sedět, markýrovat, vnímat a i to se propisuje.
Že být vědomě součástí celku je velký dar. A také, že člověk na své cestě (pokud to vidí) vždy potká přesně takové lidi, jaké potřebuje. Každá z žen, aniž to vědí, mi toho do života mnoho přinesla. Nové úhly pohledu, novou energii, novou esenci. Že aniž by cokoli vyslovila, odpověděla na nějakou mou otázku, kterou jsem si kladla, ukázala mi nějaký obraz, stránku, úhel či pohled na celek.
A proměnila se i má rodina. Nikdo a nic v ní neubylo, ani lidé ani povinnosti, přesto se to místo našlo. Prostor pro pravidelné tréninky, výlety, soustředění, akce, prostor pro můj život, pro mě. On tam určitě vždycky byl, ale já ho neviděla, nebo si ho nevšimla. Možná jsem měla pocit, že nemůžu. Ale můžu vždy! Jen já se rozhoduji, zda řeknu ano, nebo ne. Řekla jsem ano a jde to. Ale určitě to není jednoduché, to si zase nemyslete. Pořád chybuji, pořád se posouvám a zase vracím, pořád objevuji nové a nové hloubky, pořád jsem na cestě. Ale neskutečně mě to těší.
Takže ano, účast v projektu mě hodně proměnila a zároveň připomněla, kdo jsem Já – já celá. Otevřela mi obrovský prostor pro to, co mohu a chci. Především jsem se posunula v pozornosti a laskavosti ke svému tělu, ve vědomém pohybu, vědomém do posledního konečnu prstů, a to doslova. Do vědomí výrazu a vědomí pozornosti být tady a teď. Plně přítomná. Že v jednu chvíli jsem řekla ano, a věci se začaly dít. Že mohu žít své dary a být v životě opravdová. Celý můj život se změnil, zvláštní. Přitom by si možná někdo řekl – jen tanec, taková jednoduchost.
Třeba mé dceři to jde skvěle, bez jakékoli námahy, prostě je a je naplno, zpřítomněna ve svém těle. Vnímá laskavě a ještě to umí přenést na ostatní, bez jakékoli snahy. Prostě jen tím, že je. A já dělám téměř psí kusy, abych se znovu rozpomněla na to, co jsem kdysi také uměla.
Děkuji, že jsem a že jsem si dovolila opravdově být.
Děkuji Mirce i všem ženám, které mi vstoupily do života a jejichž jsem také součástí.
Pochopila jsem, co to opravdu je být součástí, co je to vnímavost, plynutí, opravdovost, co přesně se za těmi slovy skrývá, a je to pro mě velké požehnání. Našla jsem místo, ze kterého jsem kdysi odešla a za ty roky zapomněla, kde se vlastně nachází.
A také děkuji své rodině, že mi udělala prostor, abych mohla pracovat a žít svůj život.
DĚKUJI, ŽE MOHU.