Mám záměr toho, co a jak chci dělat a zažívat. Ne nijak specificky, ale mám představu o směru, kudy chci jít a jsem otevřená tomu, co realita přinese. Je to jako cesta na plachetnici. Vím, kam chci plout a reaguji citlivě na vnější situaci. Je to vzájemná komunikace – ne 100 % kontrola z mojí strany ani nechání se vláčet okolnostmi. Tak mi to vyhovuje a cítím se skrze to ve své síle.

V případě menších záměrů si zase konkrétně představuji, jak bude situace vypadat. Např. každý večer ulehám s tím, že tělo žádám o podporu regenerace, že do rána ta bolest kolene odezní, že se rána po úrazu začne hezky hojit, že si tělo poradí se zánětem v oku nebo nataženým svalem. Pokud mě nic netrápí, tak si jen představuju, jak se ráno probudím svěží a odpočatá. Funguje to geniálně.