Moje zkušenosti

Poslední roky tancuji hlavně s esoteriky, lidmi, co improvizují, chodí na tance pěti rytmů a podobně. Děsivě naprostá většina těchto mužů mě nedokáže v tanci vést. Už jsem si na to zvykla. Naučila jsem se najít způsob, jak si zatančit skoro s kýmkoli. Po čase mi bohatě stačilo, když muž aspoň nějak stabilně stál a byl schopen mě chytit, když jsem po něm náhodou skočila (zvedaček se totiž nevzdám! Nikdy! :-)..) Takže se mi s muži tančilo stejně (pří)jemně jako s ženami a s těmi, co mě udrželi se mi tančilo přímo skvěle a myslela jsem si, že to je to nejvíc.

Pak jsem ale zažila a znovu si připomněla, že je možné zažít v tanci mužskou energii, rozhodnost, sílu a při tom i plynutí a harmonii.

Jemně ale pevně mě chytil za ruku a vedl ji prostorem kolem sebe. S radostí jsem následovala a vnímala, kam se moje tělo dostává. Když jsem se v živelných rotacích a spirálách dostávala mimo osu, vnímal mě a vždycky mě zachytil (za ruku, nohu, krk nebo pas…) a dal mi impuls do dalšího pohybu. A přitom jsme si každý mohl tančit svůj vlastní příběh a tím tvořit jeden společný. Ani jeden z nás nebyl pasivní nebo aktivní, submisivní nebo dominantní. Byla to nádherná komunikace mužské a ženské energie.

Manipulace versus Svoboda

Nedávno jsem byla na taneční akci, kde mě partner držel tak pevně a tak na těsno, že jsem skoro nemohla dýchat. A vlastně to ani nevadilo, protože se mi z jeho odhodlanosti beztak tajil dech. A taky se mi trošku podlamovala kolena a bylo fajn vědět, že si to můžu dovolit, protože tenhle muž mě jentak nepustí.

Ale všeho moc škodí. Když mě nepustil ani v pauzách mezi písničkami, tak už mi to nepřipadalo mužné, ale nárokující. A tak jsem se celkem brzo vysmýkla ze sevření a rozloučila se.

V tanci je pro mě hodně důležité, aby proudila energie. Když ji jeden nebo druhý blokuje svoji strnulostí, myšlením, přílišnou dominancí nebo pasivitou, tak to nefunguje – aspoň ne dlouhodobě.

Myslím, že je důležité i ve vedení dopřávat tomu druhému prostor pro vlastní vyjádření.

Aktivita versus pasivita

Možná to celé trochu vypadá, jako by muži měli být aktivnější než ženy. Tak to ale nevnímám. Je důležité, aby byli aktivní oba a každý trochu jinak, aby se to vzájemně doplňovalo.

Co za to?

Proč se vlastně vůbec o něco takového snažit? To je dobrá otázka. Napíšu, co se děje mě, když cítím, že mě muž vede, že je se mnou přítomný a že mě vnímá:

Je to jako létání v jiném světě – čas i prostor mění svoje tvary a dimenze. Moje pozornost se koncentruje na partnera a na moje i naše společné prožívání. Uvolňuje se mi hodně tvořivé energie. Jsem ve svém středu a plně přítomná. Jsem hodně spokojená a nebojím se to dát najevo. Neskrývám čirou radost ani obdiv k tanečnímu partnerovi. Otvírá se mi srdce, které je pak schopno otevřít i to partnerovo. Je to zážitek.

Takže stručná odpověď na otázku “Co za to?” je “Spokojená a zářící žena.”

A ještě něco pro nás ženy

Jestli chceme, aby nás muž vedl, tak mu to musíme umožnit :-). Jsme často zvyklé se o všechno postarat samy, přebírat iniciativu skoro ve všem a za všechny. Z toho se pak těžko ustupuje. Ale stojí to za to.

Mám zkušenost z jedné kontaktní improvizace, kde byl můj taneční partner doslova dojatý z toho, že s ním nebojuju, že se mu nesnažím vyrovnat, ale že dotvářím jeho pohyby v prostoru, zaplňuji prázdná místa.

A za trochu toho chválení a podpory nás taky neubyde ;-).

Mirka